Dobrý den,chtěla jsem se zeptat na jednu věc. Jsme s přítelem spolu 11 let a z toho 9 let spolu bydlíme ve společné domácnosti. Oba pocházíme z jedné vesnice. Nyní bydlíme ve městě vzdáleném 150 kilometrů od našich rodičů. Celých 9 let můj přítel musí jezdit domů téměř každý víkend pomáhat svým rodičům s různými pracemi. Netvrdím, že jsme tam jezdili pouze kvůli němu. Občas jsem tam potřebovala i já něco vyřídit a ráda jsem se tam taky občas podívala. Netvrdím také, že jsme některý víkend nezůstali v našem novém bydlišti. Celých 9 let toleruji, že musíme jezdit domů kvůli jeho rodičům. V loňském roce u jeho tatínka zjistili rakovinu. Na začátku tohoto roku umřel. Nyní chápu, že jezdí za maminkou víkend co víkend. Přeci jenom je to určitě psychická zátěž, když spolu prožili celý život. Asi měsíc po úmrtí nás jeho maminka pozvala na večeři na sobotu na šestou. ten víkend jsme se ovšem balili na hory a protože volala mě na telefon, tak jsem jí slušně poděkovala za pozvání, ale že nevím,jestli přijedeme, protože si potřebujeme sbalit. Dva dny na to,jsem dostala jasný příkaz od mého přítele, že na 18:00 musíme být u jeho mámy na večeři, ať se děje co se děje. Že jestli má dát přednost před mým klidným balením a maminčinými nervy, tak dá radši přednost mámě. Načež moje reakce byla takováto, že jestli bude mít pocit, že je pro něj důležitější být s mámou, tak že mu nebudu stát v cestě. Že nejsme žádní malí smradi, který musí poslouchat na slovo, ale dospělí lidi s nárokem na vlastní život, zrovna tak jako si ho vybudovali naši rodiče. Potom se mi omluvil. Pracuji jako účetní, a moje práce je vždy nárazová, zvlášť když přeberete účetnictví ne zrovna v nejlepším pořádku. Jsem zase taková, že ten pořádek v tom chci mít, takže trávím v práci víc času. Účetnictví jsem zpracovávala i doma, takže jsem v poslední době doopravdy nedělala nic jiného, než že jsem lítala od počítače k počítači a byla jsem z toho dost vynervovaná a podrážděná. Rozhodla jsem se tedy skončit s účetnictvím doma, což jsem taky k 31. březnu tohoto roku udělala a nyní ještě musím dohnat skluz v práci. Jakmile jsem se doma zmínila o tom, že ještě teď musím dodělat věci v práci, což bude obnášet přesčasy a možná i práce o víkendu, můj přítel vyletěl jak čertík, že jsem hrozná, že si hraji na spasitelku a já nevím co všechno. Je pravda, že vůbec nestíhám domácnost. Do toho všeho ještě opravujeme byt, ve kterém bydlíme. Děláme si to sami, takže je toho opravdu dost, zvlášť když každých čtrnáct dní trávíme víkend u rodičů. Chtěla jsem se zeptat, proč můj přítel netoleruje moje přesčasy v práci (na mé práci jsme závislí, beru víc než on) a já jsem schopná tolerovat devítileté dojíždění (i když v poslední době mi už taky dochází trpělivost)? Za další mě zajímá, jestli vztah mezi ním a jeho matkou je zcela v pořádku, nebo jestli já nejsem v pořádku, když bych za rodičema chtěla jet tak jednou za 3 měsíce. Nerozumím tomu, proč ho prostě nenechají žít jeho vlastní život. Snad jsem se vyjádřila alespoň trošičku srozumitelně. Předem moc děkuji za odpověď.
Někdy se stane, že muž či žena zůstanou fixovaní na rodičích, je možné, že vašeho partnera matka emocionálně vydírá či se jí cítí nějak zavázaný. To pak samozřejmě naruší partnerský vztah, chápu, že se můžete cítit v druhořadém postavení vůči jeho matce. K fungování partnerského vztahu je důležité, aby partneři měli čas sami na sebe a trávily čas také o samotě spolu, což samozřejmě u rodičů nejde, takže se i ten Váš vztah zanedbává. Určitě jste v právu, pokud Vám to nevyhovuje. Řešení je, aby k matce jezdil sám, pokud si ho tam vyžádá. I vy potřebujete čas na sebe a své zájmy. Můžete se pokusit promluvit s partnerem o tomto problému s tím,že máte strach, že to např. může narušit fungování vašeho vztahu, ale nečekala bych velký efekt, určitě je Váš partner vůči matce slabý a nebude ochotný čelit jejím emocionálním výpadům. Pokud se chcete objednat ke konsultaci, zavolejte na tel.: 604 133 005.
MUDr. Erika Matějková